Je jasné čeho chceme dosáhnout bombardováním Libye?

Bezletová zóna se po několika týdnech váhání a výhrad pro a proti stala skutečností a spojenecké síly začaly prosazovat rezoluci Rady OSN o zajištění bezletové zóny nad Libyí. Není to poprvé, kdy se tento „nástroj“ používá, a vždy má svá pro a proti.

K jejímu prosazení byly použity vzdušné síly již na počátku devadesátých let, kdy byla bezletová zóna vyhlášena v Iráku nad územím Kurdů. Její smysl byl zabránit masakru Kurdů. V roce 1991 tak letadla USA, Británie a Francie začala hlídkovat nad tímto územím. Celá operace trvala až do roku 2003. Sice splnila cíl, zabránila útokům ze vzduchu, nezajistila ovšem bezpečí Kurdů, protože pozemním operacím Saddáma Husejna nemohla zabránit. Další prosazení bezletové zóny následovalo v Bosně a Hercegovině v letech 1992 – 1995. Jenomže ani tady nedošlo k úplnému naplnění cíle a výsledek lze dokumentovat na masakru ve Srebrenici. Skutečnou ochranu civilního obyvatelstva přinesla až pozemní operace v rámci mise IFOR. Je tedy současné řešení cestou k dosažení cíle a to tím spíš, že podle posledních vyjádření presidenta Obamy není cílem svrhnout Muammara Kaddáfího. 

Je totiž otázka co nebo kdo bude tou silou, která bude působit proti Kaddáfího režimu a zajistí přechod k demokratickému, nebo alespoň snesitelnému režimu v Libyi. Po impozantním počátku povstalci postupovali na většině území a v Libyi se zdálo, že „revoluce“ zvítězí podobně, jako tomu bylo v sousedním Egyptě nebo Tunisku. Situace se ovšem začala měnit a Muammar Kaddafí po počátečních zmatcích změnil situaci v jeho prospěch. I když se část jeho armády dala na stranu povstalců, přece jenom mu určité množství jednotek  zůstalo věrných, a ty se mu  postupně podařilo stabilizovat, zajistit odpovídající systém velení a připravit ofenzivní akce k obnovení vlády nad ztracenými územími.

Koncem minulého týdne vešlo v platnost usnesení Rady bezpečnosti OSN a spojenecké vzdušné síly zahájily operaci Úsvit odysey (Odyssey Dawn), kdy v sobotu odpoledne Francie vyslala letadla Rafael a Mirage 2000 k prvním úderům. Následovaly USA, Británie, Kanada a Itálie. USA a Velká Británie se zapojily navíc svými námořními silami odpálením střel s plochou dráhou letu Tomahawk v počtu 112.

Kdo a co vlastně stojí proti spojencům.

Libye má z minulosti většinou, dnes již zastaralé bojové letouny typu Mig 21, 23 a SU 22, 24 a Mirage F1. Některé další typy jsou již delší dobu mimo provoz, jako například TU 22. K dispozici má i několik československých L 39, z původních více než 100 kusů. Celkově měl Kaddáfí k dispozici téměř 400 bojových letadel. Je ovšem téměř jisté, že velká většina z nich je nebojeschopná. Bojové vrtulníky Mi 24 z tohoto pohledu nejsou významné. Závažnější se jeví, i když opět není jasné v jakém stavu jsou, rakety protivzdušné obrany SA 2, nám známé jako S 75 Volchov,  SA 3 – u nás známé jako NEVA, a SA 6 - dodnes v naší výzbroji známé pod názvem KUB. Vedle toho má řadu přenosných protiletadlových raket a protiletadlových kanonů. Objevují se i informace o systému SA 5 (S 200). V žádném případě všechny zmíněné zbraně a zbraňové systémy nepředstavují zásadní problém pro spojenecká útočící vojska. 

                V Libyi se ovšem zdá, že existuje jiný problém. Je otázkou, kdo stojí proti Kakkáfímu a zda má tak silnou pozici, že může sjednotit všechny povstalecké frakce, vytvořit alespoň základní strukturu velení a s využitím přeběhnuvších vojáků pokračovat v bojích proti Kaddáfímu. Bohužel, informace z Libye nebyly a nejsou vůbec povzbudivé. Zdá se, že velení povstaleckých vojsk, pokud se může mluvit o vojscích není pevné a že má živelný průběh, což nemůže mít dobrý konec. I když připustím, že řada televizních reportáží se opakuje několikrát za sebou, záběry na neorganizované skupiny povstalců, jejichž oblíbenou zábavou je střílet dávky ze samopalu do vzduchu, ukazuje na relativně nízkou úroveň disciplíny.  Z toho lze vyvodit i pevnost velení povstaleckým jednotkám. I po zavedení bezletové zóny lze uvažovat o tom, jaký bude mít skutečný význam. Je li v současné době Kaddáfí svými jednotkami na předměstí Benghází, hlavní bašty povstalců, nepotřebuje v zásadě letectvo k dokončení ovládnutí zbytku země. Bude li spojenecké letectvo i nadále vedle zajištění bezletové zóny napadat pozemní jednotky Kaddáfího armády, tedy dělostřelectvo, tanky a obrněné síly, může sice zpomalit postup lehkých jednotek, ale pravděpodobně ne jejich postup zastavit. Mnohem závažnější je, že se dostává do jiné fáze a tím je přímá intervence do pozemních aktivit, i když jen ze vzduchu.

                V tom ovšem vidím určitý problém. Mimo migrační vlny z Libye do Evropy a energetických surovin není Libye problém Evropy ale arabského světa. Ostatně hlas po zavedení bezletové zóny bylo zpočátku nejvíce slyšet po zasedání Ligy arabských států. Do současné doby je ovšem podíl arabských států „neviditelný“, s reálným příslibem účasti Kataru 4 letadly. I když má velká část arabských států, ve výzbroji svých armád kvalitní letectvo. Státy účastnící se operace používají letadla, jako jsou F 16, F 18, Mirage, Rafael nebo EF, jsou to stejná letadla, jako mají některé arabské státy.

Jenomže se po úvodních úderech na velitelská stanoviště, radary a jiné prvky protivzdušné obrany, ozvali představitelé Ligy arabských států s protestem proti tomuto způsobu zavedení bezletové zóny.

USA a jejich evropští spojenci mají obrovskou technologickou převahu, což jim dává takové možnosti, že si nad Libyí mohou prakticky dělat, co chtějí. Riziko spočívá v tom, že se ze států, členů NATO stávají postupně stále více státy, které zasahují při konfliktech na Středním Východě a jeho okolí, ať vojensky, nebo politickou či ekonomickou podporou. Z toho vyplývá mnoho otevřených, nebo skrytých konfliktů ale i závazků. Mimo to je zřejmé, že se jejich možnosti vyčerpávají, aniž by byly úspěšně ukončené dříve započaté operace. Ještě není u cíle operace v Iráku, kde sice pokračuje ukončování nasazení vojsk, ale situace v Iráku není ani zdaleka uspokojivá, právě naopak, politicky poměrně nestabilní. Není vůbec jasné, jak se bude dále vyvíjet, až odejdou poslední američtí vojáci. Už vůbec není rozhodnuto jak, se bude vyvíjet situace v Afghánistánu. Je dnes jasné, že dobrý kompromis bude vlastně velký úspěch. Jenomže nevíme, jako dlouho budeme posílat vojáky do tohoto regionu a zda nebude nutné řešit situaci i v Pákistánu, což by bylo mnohem složitější, než všechny dosud připravované a prováděné operace.

Bude li v Libyi pokračovat  operace Úsvit Odysey i tím, že bude rozšiřována na napadání pozemních jednotek, jak se již dnes v podstatě děje, nelze se vyhnout ztrátám na civilních obyvatelích, což je mimochodem Německá zásadní výhrada a zdůvodnění, proč do operace nejdou.  

                Revoluce ve státech Severní Afriky je především problém arabského světa. Bylo tedy, podle mého názoru, mnohem účelnější od počátku striktně vyžadovat významnou účast států Ligy arabských států a to především v podobě nasazení vlastního letectva, s podporou spojeneckých sil (NATO) svými systémy průzkumu, velení a navedení, jakými jsou AWACS, J STAR, družice ale i systémy elektronického boje. Pro efektivní použití letectva by mohli státy jako je Itálie, nebo Francie poskytnout své základny. Samozřejmě, že to není tak jednoduché, jak je to možné napsat. Ale následné dopady to vztahů veřejnosti arabského světa k státům euroatlantického prostoru mohou být z dlouhodobého hlediska významně negativní. Ostatně postoje Číny a Ruska napovídají, že je nutné mít se na pozoru. Ne jenom protože jsou zpravidla v opozici k našim názorům, ale i proto, že chápou, že musí být především jasné, jak má vypadat Libye po provedené operaci a jakou roli bude hrát Muammar Kaddáfí a vedení povstaleckých sil a zda to nebude další nestabilní stát v blízkosti Evropy.